Autobusem z Otavala přibližně do nejvyššího bodu u vesnice Ugsha (viz Cubilche dva dny zpátky), pak po polní cestě směrem ke kopci (pořád rovně) a serpentiny nahoru. Jdu i na severní vrchol, přes několik falešných vrcholů, pak zpátky na rozcestí, kde začíná skutečná zábava. Až sem by teoreticky šlo vyjet 4×4, dál už dost strmá stezka (jasně vyšlapaná, ale ta z mapy neexistuje [?]), opět přes několik falešných vrcholů až na Cusín (tam uvedeno 3937,20 m – ano, s takovou přesností! – na internetu 4012, já podle aplikace/GPS 4015, tak si vyber!) (ani poloha nejvyššího bodu není v mapách správně).
Výhledy: z jedné strany Cayambe, z druhé Imbabura, pak asi i Cotacachi a Mojanda, krásný výhled na Otavalo a Lago San Pablo ... jen tedy nesmí být mlha. Už od rána bylo zjevné (oproti předchozím dnům), že dnes nebude úplně jasno, mraky nízko a celkově takové zastřené, ale nakonec to nebylo zlé, v téhle výšce dokáže slunce pořádně pálit, takhle bylo líp a výhledy většinou taky.
Rozhoduju se přejít celý ten hřeben, takže hodně dolů do 3768 m (aplikace, podle mapy míň) a do sakra strmého kopce na 3913 m (aplikace, podle mapy míň), pak dolů nahoru dolů nahoru a dolů, hodně dolů, až končí páramo a začínají keře, v zásadě prales, uf, stezka tady je, občas tudy někdo projde, hádám, ale většina očividně – když už jde na tyhle vedlejší kopce – schází dolů jinudy.
Nejbližší stezkou mezi pastvinami k silnici (občas o hubu, zabahněné kamenné „schody“), González Suárez (cca 2800 m) a během chvíle zastavuju autobus a za asi 60 centů jedu do Otavala.
Možností na výstup je hromada, ať už mou, severní cestou (snadná, serpentiny), případně z východu. Mou sestupovou cestou to asi nedává úplně smysl, ale stálo to za to! Hlavní vrchol je – hlavně asi ze severu – nádherná hora, i když to z mapy úplně nevypadá.
